Mykománie

Mykománie - neznáte? Určitě ano a to buď přímo u sebe, anebo máte v rodině či okruhu přátel či známých někoho, kdo touto poruchou trpí. Respektive on sám možná netrpí, ale trpět mohou jeho nejbližší nebo i širší okolí. A o co vlastně jde?

Jak již název napovídá, jedná se o mánii - čili něco jako šílenství a myko (mýkes) - houba. Dohromady pak by se dala mykománie volně přeložit jako houbošílenství. Zatím tato porucha ještě není uznávanou jednotkou v Mezinárodní klasifikaci nemocí (Evropa) ani v Diagnosticko statistickém manuálu (USA). Moc dobře nechápeme proč, ale je to prostě tak. Zřejmě se nikdo s těmito obtížemi nepotřeboval léčit.

A jak se projevuje? Mykomana poznáte snadno. Několikrát týdně vyráží do lesů, luk a dalších vhodných stanovišť na svůj lov. Stačí mu i půlhodinka po práci, kdy při negativních reakcích svých blízkých svoji houbařskou výpravu skrývá pod venčení psa. I při nehoubařských procházkách šmejdí očima v porostu, zkoumá kmeny stromů a v kapse má skrytou látkovou taštičku a možná i malý nožík... co kdyby náhodou. Má velké vědomosti v určování jedlých, nejedlých i jedovatých hub, neznalost názvu ho sžírá a houbu, u které si není jist jejím jménem, bere domů, kde pak projíždí svoji rozsáhlou sbírku atlasů a houbových encyklopedií. Neváhá ani zaslat fotografii úlovku na Facebookové stránky houbařů, kde se větší množství podobně nemocných sdružuje. Někdo jistě plodnici pozná a kolegovi v určování pomůže.

Zima ho neodradí, protože na kmenech stromů najde hlívu ústřičnou nebo penízovku sametonohou. Na jaře vyjíždí do území s vápencovým podložím pro sběr kačenek a smržů. Také ho můžete spatřit, jak vám kouká přes plot do mulčovací kůry. Následuje rozpuk čirůvek májovek a podtrnek a sírovců. Léto jsou pak žně, ovšem mykoman "obyčejnými" hřiby skoro až pohrdá. Větší radost mu udělají nálezy vzácností, jako jsou hřib královský nebo satan (ty samozřejmě nesebere, neboť ví, že jsou to hřiby chráněné zákonem). V košíku mu můžete zahlédnout roztodivnou směs slizáků mazlavých, rosolozuba huspenitého, roztodivných holubinek či lišáků. Na podzim pak se raduje nad čirůvkami a opeňkami měnlivými. Někteří si v lese nálezy fotí a obtěžují pak fotografiemi manžela, kolegy v práci, anebo spolucestující v autobuse.

Po večerech, kdy již veškeré nálezy zpracuje, si pak prohlíží atlasy a kochá se nad jednotlivými fotografiemi a touží po svých prvonálezech. Jeho ruce jsou od hlíny a barvících plodnic často na konečkách prstů zahnědlé. Velké přebytky úlovků pak rozdává širší rodině, přátelům či kolegům. Z generaci na generaci se předává tajný recept na nejlepší lák pro nakládané houby.

Dali jsme si tu práci a provedli malý výzkum se zaměření na etiologii poruchy. Zdá se, že se porucha významně dědí - a to autozomálně recesivním způsobem, jak dokládá jeden rodokmen u nejmenované rodiny s výskytem mykomanů (viz obr. 4). Vliv má ovšem i výchova a příležitosti k zácviku od raného dětství. Známe případy, kdy menší děti vykřikují své nálezy z kočárku, starší (rozuměj cca 3 roky) pak kolemjdoucímu projdou košík a vytřídí "žlučníky". 

Pozn.: informace, popis obtíží i pojmenování je napůl smyšlené. Porucha není popisována v žádné z klasifikací nemocí.

Autor:

PhDr. Helena Schejbalová
Ředitelka centra Kostelec n.Č.l., klinický psycholog, psychoterapeut, vedoucí klinických psychologů