Duševní nemoci a jejich projevy

20. 2. 2018
Duševní nemoci a jejich projevy jsou rozmanité podobně jako tělesné potíže, přesto duševní nemoci vyvolávají v lidech obavy, rozpaky a i v dnešní době jsou „tabu“, o kterém se nemluví někdy ani v nejbližším kruhu rodiny. V dnešním světe moderních komunikačních technologiích si snadno můžeme vyhledat a získat informace o jakékoliv duševní nemoci a jejích projevech.

ÚVOD - BLOG - Duševní onemocnění - Duševní nemoci a jejich projevy

Duševní nemoci a jejich projevy

Duševní nemoci a jejich projevy jsou rozmanité podobně jako tělesné potíže, přesto duševní nemoci vyvolávají v lidech obavy, rozpaky a i v dnešní době jsou „tabu“, o kterém se nemluví někdy ani v nejbližším kruhu rodiny. V dnešním světe moderních komunikačních technologiích si snadno můžeme vyhledat a získat informace o jakékoliv duševní nemoci a jejích projevech. I přes tyto dostupné informace je nadále těžké pro lidi trpící duševní nemocí přiznat své onemocnění svým blízkým nebo širšímu sociálním okolí. Na jedné straně jsme otevřeni čemukoliv, o všem je možné mluvit a psát, ale pokud se někdo známý přizná k  duševnímu onemocnění, můžeme to přirovnat téměř ke coming outu.

Člověk, který onemocní duševní poruchou, mnohdy musí ujít dlouhou cestu, než vyhledá odbornou pomoc a přijme své onemocnění. Uvědomit si a přijmout duševní onemocnění hluboce souvisí s prožitkem naší identity a sebehodnotou. Jedinec, který onemocní, také bojuje se svými vlastními stereotypy, které jsou ve společnosti sdílené. Mezi nejčastější mýty patří, že duševní nemoc je projevem slabé vůle, špatného charakteru, výchovy, lenosti… Když pochopí, že se např. z deprese „nevyspí“, další cestou bývá návštěva psychologa či psychiatra. Někteří lidé navštíví raději psychologa a to z toho důvodu, že hledají nezdravotnické zařízení, protože se bojí návštěvy psychiatra. Nejčastěji se setkáváme s obavami z medikace, nedobrovolné hospitalizace, přidělení diagnosy a stigmatu z ní vyplývající. Hodně nemocných popisuje, že než přijmuli své onemocnění, měli pocit, jako by svou nemoc měli napsanou na čele. Někteří z nemocných naopak raději vyhledají psychiatra než psychologa, u kterého hledají rychlou pomoc od obtíží pomocí léků, protože mají obavu z kontaktu s psychologem a nechtějí rozebírat své problémy.

Je velmi nešťastné, že lidé trpcí duševní nemocí jsou na své onemocnění sami a často dobrovolně, protože se bojí o své nemoci promluvit. Většina nemocných se obává ztráty blízkých vztahů, odsouzení a tak raději po dlouhou dobu o své nemoci mlčí. Není neobvyklé, že nemocní lidé vzájemně o svých problémech s nemocí nevědí. Setkáváme se s bagatelizací nemoci i s úplným popřením na úrovni rodiny např. „měl jen nějaké smutky, to bylo jen takové období, vždycky byl jiný, kdyby byl nemocný, tak by si došel k lékaři…“ apod.

Výzkumy i klinická praxe ukazují, že svěřit se blízkému člověku, moci s ním sdílet svůj problém a mít v druhém oporu je velmi podpůrný faktor při léčbě duševní nemoci. Zážitek, že se můžete svěřit s tím, co prožíváte, zažít pocit přijetí a také, že to s nemocným „jen“ někdo „vydrží“ pomáhá také s vyrovnáním se s duševní nemocí, motivuje k další léčbě a samo o sobě má příznivý terapeutický účinek.

Jen těžko si dovedeme představit, že by člověk se zlomenou nohou, zápalem plic, rakovinou aj. dokázal své onemocnění skrývat a běžně fungovat.

Proč se tedy tolik bojíme duševních poruch? Duševní nemoci se od tělesných příliš neliší, přestože nejsou na první pohled vidět a mohou být obtížně představitelné. Je mylné vnímat psychické a tělesné nemoci odděleně. Duševní nemoci mívají biologický základ a nepříznivě ovlivňují tělesné procesy a projevy. Lidé zejména s dlouhodobým chronickým onemocněním, či prožívající dlouhodobou fyzickou bolest vykazují zhoršenou psychickou pohodu a mají sklony k depresi.

Když onemocní jeden člen z rodiny, ostatní se ho snaží ve většině případů podpořit, změní se fungování všech členů, než se nemocný jedinec uzdraví. Většina lidí instinktivně tuší, co by měli dělat, když někdo onemocní. Vědí, že na nachlazení pomůže uvařit čaj, uvařit polévku, pomohou nakoupit aj. V práci si dotyčný vezme neschopenku, nebo si upraví rozsah práce na přechodnou dobu.

Informace, jak jednat s duševně nemocným člověkem většině lidí chybí, nevědí, jak pomoci a podpořit člověka s duševním onemocněním. V České republice chybí výchova k duševnímu zdraví, kde by se učilo, jak se starat o sebe a jak poskytovat „první pomoc“ člověku s duševním onemocněním.  Nezbývá nám nic jiného, než sebrat odvahu a hovořit o tom, co nás trápí a otevírat naše 13. komnaty naší duše. Když v psychoterapii podporujeme klienty, aby se svěřili se svými obtížemi někomu blízkému, nebývá ojedinělé, že jsou klienti překvapeni, kolik lidí kolem nich trpí duševní nemocí. Jsou to vaši blízcí lidé, kolegové z práce a často lidé, do kterých bychom to nikdo neřekli, protože nenaplňují sdílené stereotypy duševně chorého pacienta. Tito lidé jsou něco více než jen zužující nálepkou „schizofrenik“, „deprese“, „psychotik“… je to je jen jedna z mnoha charakteristik, není to nic, co by lidi definovalo. Možná podobně jako to, že máte modré oči, jednou jste měli zlomenou nohu nebo třeba máte cukrovku. Jsou to lidé jako my, mají své životy, svá přání, zájmy, očekávání, rodiny a zaměstnání.

Ráda bych v závěru upozornila na kampaň „Nevypusť duši“, která si dává za svůj cíl edukovat a bořit mýty o duševních onemocněních. Vytvořili příjemně čtivý manuál „první pomoci“ pro blízké člověka s duševním onemocnění. Lze ho najít na: http://nevypustdusi.cz/2017/04/10/psychopomoc-manual-pro-blizke/

Tento manuál by mohl zmírnit vaše obavy, jak podpořit člověka s duševní nemocí, protože již budete vědět jak na to…

Martina Hodovalová

 

 

Darujte

Darujte

Sledujte nás

ČTETE NÁŠ BLOG?

Kontakty

Terapeutické centrum Modré dveře, z.ú,
sídlo organizace: náměstí Smiřických 39, Kostelec nad Černými lesy, 281 63
další centra: 
Praha Hostivař, K Horkám 23
Říčany, Tyrše a Fügnera 105/7

dat.schránka: s38nup5
IČ:22768602
generální ředitelství a statutární orgán:
+420 725 830 830