Tak už se konečně uklidni

Samoobsluha. Z oddělení mražených výrobků se ozývá srdceryvný dětský pláč, který postupně přechází do vzteklého kvílení a řevu. V krátkých přestávkách na nadechnutí lze zaslechnout zatím klidný mužský hlas: "Ne, Pepíčku! Nekoupíme zmrzlinku! Máš rýmu!" Křik sílí. Starší paní ve vedlejší uličce se s pochopením usmívá na jogurty. Mladý pár se na sebe s opovržením podívá: "Co to je zase za spratka? Když někdo neumí vychovávat, tak si nemá děti pořizovat. Tohle bychom my nedopustili." Od mrazáků křičí otec: "Tak už se konečně uklidni!!!", což chlapce pobídne k dalšímu zesílení řevu. Nakonec se k pokladně vypotácí potem zborcený tatínek a vleče za sebou ještě zpocenějšího stále ječícího syna. V očích otce se zračí pouze jediné přání: "Ať už jsme odtud, proboha, pryč."
Který rodič se s něčím podobným nesetkal? Jak naložit s emocemi našich dětí? Čtěte dále.
Nejprve je nutné si něco říci o emotivitě menších dětí. Je jiné, než u nás dospělých. Emoce velmi rychle vznikají, jsou silné, zaplaví celé tělíčko dítěte a stejně rychle pak opět odejdou. A toho lze využít.
I malé děti mají na své pocity nárok. Je samozřejmé, že když jim zakážeme zmrzlinu, budou se bránit a usilovat o ni. A neumí to zatím často jinak, než pláčem či vztekáním. Přijměte jejich pocity - "Ano, máš vztek, protože jsem ti nedovolila zmrzlinku." Můžete přidat i krátké vysvětlení vašeho rozhodnutí: "Jsi po nemoci, mohl bys mít zase bolení v krčku."
Při velmi silném afektu je dobré ho nechat odplynout, dítě naše nabádání ke klidu stejně skoro nevnímá. Pokud to jde, zabezpečte své ratolesti pro odplynutí afektu bezpečné místo. Dovoleno je bouchnutí do polštáře, vybití vzteku, neubližuje se ale lidem, zvířatům, nerozbíjí se věci.
Pak pomozte dítěti se s vlastními pocity vypořádat. Dobře funguje odpoutání pozornosti. "Hele, támhle je cirkus, pojď, půjdeme se podívat na velblouda". Nebo nabídněte řešení situace: "Koupíme čokoládku, tu máš taky rád, ano?" Nepodporujte nevhodné chování svojí přílišnou pozorností, klidně si vzteklouna nevšímejte. Můžete vyzkoušet i "zlobivku". "Jéjej, asi ti skočila na záda zlobivka (vzteklina, cokoli, co vám bude blízké). Zkus ji odehnat!"
A pokud nic nepomáhá? Tak to vyřešte jak tatínek v úvodu. Dál nic nevysvětlujte, popadněte vzpouzející se žížalu pod paží a odejděte pryč. Útěchou vám může být, že s celkovým vývojem a dozrávání CNS se dítko samo naučí své emoce regulovat. Na další záchvaty se pak můžete těšit v období puberty.
Hlavně však nedovolte svému potomkovi, aby si to, co chce (a vy s tím z různých důvodů nesouhlasíte), vyvzdorovat. Ustoupením ze svého požadavku ho podporujete v nevhodném způsobu chování a vztek či pláč bude využívat čím dál častěji a intenzivněji. Ale o výchově a hranicích se dočtete časem v dalším příspěvku.

Autor:
PhDr. Helena Schejbalová
Klinický psycholog, psychoterapeut, vedoucí klinických psychologů